θεηκόλος
θεη·κόλος, ου (ὁ) prêtre, Paus. 5, 15, 10 ||
➳ Dans les inscr. att. θεηκόλος (non θεοκόλος) CIA. 3, 305 ; 487 (2e siècle après J.-C. ; v. θεηκολέω et θεοκόλος) ; v. Meisterh. p. 16, 40.
Étym. cf. θεοπόλος.
θεηκόλος, ὁ, Priester, Paus. 5.15.10 ; als v.l. Luc. Alex. 41.